motiv článku  8. 2. 2012

Život je krásný!

Tenhle příběh je dlouhý, ale zaslouží si spatřit světlo světa v nezkrácené podobě!

Je krásná teplá italská noc, venku svítí hvězdy za doprovodu zpěvu cikád a vůně levandule a rozmariny, právě jste usnuli a pomalu oddechujete, dnes vám jsou tři roky a já bych vám tak moc ráda vyprávěla, jak jste se narodili a jak je s vámi život skvělý, jak má smysl a jak je zábavný, jak jste to nejkrásnější a nejdůležitější, co nás s vašim italským taťkou kdy potkalo, o slastech a strastech těhotenství a mateřství s vámi nádhernými čéško-italskými dvojčátky, manželem Italem a životě v Itálii.

Museli jsme překonat spoustu těžkostí, o kterých vám chci vyprávět, všechno jsme to skvěle zvládli, ano chci vám vyprávět hlavně o tvém onemocnění, Honzíku. Naučilo nás to, že na rčení ,,Co tě nezabije, to tě posílí'' opravdu něco bude, ale určitě také platí, že zkušenost je nepřenosná a každý si musíme věci zažít, abychom je pochopili, zprostředkovaně to zkrátka není ono. Naučila jsem se žít přítomností a užívat si každý okamžik života, protože minulost nelze změnit, budoucnost je vždy nejistá, jen přítomnost si lze užívat. Potencionální problémy, které mohou a nemusí nastat, je nejlepší řešit až v okamžiku, kdy nastanou.

Určitě nám vše usnadnil i pozitivní přístup a víra, že vše dobře dopadne. Nejlepším společníkem při naších slastech a strastech byl humor a úsměv. Humor spojený s úsměvem dokáže odstranit bariéry ve vztazích mezi lidmi, spojuje partnery, rodiny a společenství lidí. Humor je důležitý zejména v situacích, kdy to nemáme zrovna moc lehké a s určitým humorným nadhledem se i ty těžší situace zvládají o něco lépe. S humorem jde všechno líp. Humor je zkrátka koření života a dokáže odlehčit situaci.

,,Humor je úžasná věc, záchrana. V té minutě, kdy se objeví, všechny naše mrzutosti a špatná nálada zmizí a jsou nahrazeny slunečním jasem‘‘, toto řekl kdysi Mark Twain a určitě na tom něco bude. Už mockrát nás humor zachránil i v těch těžších situacích. Pomocí humoru lze vidět veškeré situace tak trochu s odstupem a odlehčené.

Tak už dost filozofování o životě. Začínáme, jak to všechno seběhlo.

Venku sněží, jsou Tři králové a venku to vypadá jako v pohádce, já sedím ve své vyhřáté kanceláři, leckdo by namítl, že je tu velké horko, ale já teplíčko miluju, vyřizuji maily. Jsem spokojená, čerstvě rozešlá se svým expřítelem, se kterým jsem strávila sedm let zivota, asi je vážně pravda, že krize ve vztahu přichází po třech a sedmi letech. My ten sedmý rok nezvládli, konečně jsem si uvědomila, že svůj život nemohu žít pro druhého, ale jen sama pro sebe. Nemá smysl být s někým, kdo má naprosto odlišné představy a plány v životě a pruzpusobovat mu svůj život.

Trochu bilancuju ještě nad minulým rokem a doufám, že tenhle nový rok bude šťastnější, pomalu to bude rok, co zemřel taťka, ještě stále to hodně bolí, ale snad to dokáže trochu zahojit čas, některé věcí prostě musí přebolet a zahojí je jen čas, pak rozchod. Někdy jsme v živote nahoře, někdy dole, přemýšlím o tom, zda je pravdivá myšlenka, že krásné věci můžeme poznat pouze tehdy, pokud známe ty špatné, kdyby vše bylo pořád stejné a krásné, asi bychom nemohli poznat pocit štěstí. Štěstí je asi opravdu jen náš pocit, který je v nás, v tom, jak věci vidíme a cítíme.

Nedávno jsem četla zajímavou myšlenku, že k pocitu štěstí nestačí jen naše příjemné pocity, ale také něco trochu vyššího jako vlastní uspokojení z pomoci druhým lidem, tedy nejen z přijímání, ale také z dávání druhým, tak dnes po práci hurá do dětského domova za detickama.

Dnes mi došlo krásné přáníčko k Novému roku:,, Lidem se téměř nikdy nedaří být šťastní, protože stále vidí minulost lepší, než byla, přítomnost horší, než je, a budoucnost růžovější, než bude."(Marcel Pagnol) přeju vám všem tak růžový rok, jak jen si budete přát! Tak doufám, že tenhle rok bude opravdu růžový.

Vyřizuju letenku na Kypr, příští měsíc mě čeká služební cesta, už se celkem těším, připravuju podklady pro pracovní pohovory do Německa a Španělska. Jako obvykle na mě čekají dotazy typu, jak postupovat při vyřizování zdravotního a sociálního pojištění při práci v Evropské unii, pracovní povolení v Německu, na tyhle dotazy jsem profík, už mám připravené standardní odpovědi. Jeden mail z Anglie, také pracovní pohovory v Praze a jeden mail od italského advokáta na české sociální pojištění a pracovní povolení, sice bych ho mohla odkázat na webovky, ale vše mu pečlivě vypíšu.

To je tedy rychlost, už tu mám od něj odpověď, jak prý jsem laskavá a moc mu pomohla, no nevím, to snad ani nemohl stačit přečíst. Asi typický Ital, přehnaný gentleman ale ve skutečnosti nějaký frajírek jako většina Italů. Vzpomínám na dovolenou s rodiči v Itálii, jak na mě všichni Italové neustále pokřikovali a taťka na mě neustále musel dávat pozor, nevím, co ti Italové na nás prsatych blondýnkách vidí, musím se nahlas zasmát, když si vzpomenu, jak taťka vždycky říkal, hlavně ať si nikdy nenajdu Itala, tenhle má takové divné příjmení Serra, ani mi to nezní italsky.

Pomalu si začínám myslet, že tenhle povedený pan advokát s tim divným a trvrdym příjmením si ze mne udělal sekretářku a neustále mě bombarduje dotazy o České republice, já jsem přitom zaměstnancem Evropské unie a jsem tu přece pro zaměstnavatele a zaměstnance z celé Evropské unie. Tenhle klient - advokát mě už tedy pomalu přestává bavit, dokonce mi začíná do mailu přidávat smajlíky a začíná se dle mého pohledu ptát na blbosti, myslím si, že advokátská profesionalita pana Serry se začíná pomalu vytrácet, tedy jestli někdy nějakou měl. Jsem rozhodnuta, že na další dotaz pana advokáta odpovídám už pouze odkazem na weby, tak také činím. Za pár dní mě ale pan advokát - detektiv kontaktuje telefonem do mé kanceláře, což mě opět přesvědčuje o vlezlosti Italů.

Mluvíme anglicky, musím uznat, že má celkem příjemný hlas, ale angličtinu lámanou s velkým italským přízvukem jako většina Italů, se kterými jsem se pracovně setkala, na jazyky jsou Italové lenoši. Podle hlasu tipuju, že to asi nebude ještě starý zatuchlý páprda advokát, ale možná o trochu starší než já. Prý mi za mé profesionální služby poslal poštou do kanceláře malou pozornost, za pár dnů přichází pár letáků a pohled Bologni.

Postupem doby emailů stále přibývá, i já se snížila k tomu, že se občas zeptám na něco o Itálii. Italy nemám vůbec ráda, ale dozvědět se něco více o Itálii a procvičit angličtinu není na škodu. S přibývajícími dny přibývá i emailů a informací o nás dvou a koukám, že na spoustu věcí máme podobné názory. Začínám být zvědavá, jak pan advokát asi vypadá, vždycky se mi na mysl nějak dostane Berlusconi, ale k tomu abych ho poprosila o jeho fotku se prostě nechci snížit, doufám, že se již Roberto, kterému říkám Berticek, již brzy zeptá.

A taky že jo, posílám mu svoji fotku a on jeho, na fotkách vypadá opravdu trochu jako Tom Cruise, tak přeci jen nekecal. Denní emaily mě začínají bavit, jsou plné humoru a dvojsmyslů, je to takové koření denního dne, občas posílá nějaká slova, která by potřeboval nutně přeložit do češtiny, jsou to opravdu potřebná slova jako podvazky, podprsenka apod.

Pan advokát Berticek se prý přihlásil do cesko-italské asociace v Itálii a chce prý začít poznávat českou kultury, jestli prý je také tak zajímavá jako já, už prý byl dokonce na tradiční české večeři, kde se podávala pizza - asi tradiční česká, jediná věc, která tam byla česká, byla prý fidorka. Italové jsou prostě Italové, hned si vybavím davy italských turistů v Praze, kteří skupinově zmateně a chatoticky pobíhají po Praze a hledají pizzerii či těstoviny, protože průměrný Ital by nechtěl pozřít typické české jídlo a poznat tak trochu kulturu, tak při tradiční české večeři potřebovali asi pizzu.

Advokát Berticek možná nebude asi průměrný Ital, ale možná trošku nadprůměrný, mluví pěti jazyky, překládá knihy, píše knihy v Bolonštině, jezdí do hor, dokonce mu dávám číslo svého mobilu, které hned tak někomu nedávám a píšeme si a voláme, je to příjemné zpestření všedních dnů. Asi po třech měsících se pan Ital chystá prý pracovně do Prahy a že by mne při té příležitosti moc rád osobně poděkoval za moji administrativni pomoc. Pozdeji jsem se dozvěděla, že to pracovně byla tak trochu zástěrka, Berticek tse totiž do Prahy vypravil hlavně kvůli mně.

Souhlasím, se zpožděním jako typický Ital na letiště přijíždím já, i když všude chodím většinou s pětiminutovým předstihem, prý pořád píšu v mailech o nedochvilnosti Italů a zatím ho tam nechávám čekat nakonec já. Berticek je fajn, zůstávám s ním jeden den v Praze, je děsná zima a prší, obdivujeme krásy Prahy, Italové jsou většinou hydrofobní, nesnášejí dešť, ale Bertickovi to kupodivu nevadí.

Při tomto našem prvním setkání mi Berticek předává nádherný stříbrný rezitek s křížkem plných křišťálů a drahých kamenů, prý mi ho vrací. Já ale tento nádherný šperk vidím poprvé v životě, jsme z toho oba trochu v rozpacích, prý mu tento šperk přišel v jednom dopise ode mě a on si myslel, že jsem mu ho poslala, aby přijel do Čech a vrátil mi ho, ale já mu nikdy nic takového neposílala, vůbec netušíme, jak se do dopisu mohl dostat. Když na tuhle událost zpětně vzpomínáme, říkáme, že to bylo určitě nějaké znamení. Oba máme pocit, že se známe už hodně dlouho a dobře, proto se domlouváme, že za dva týdny přijede Bertik už jen za mnou.

Stále přemýšlím, zda to s ním mám zkusit jako s partnerem, líbí se mi, asi ho i miluju, ale přeci jen je z jiné kultury a bydlí celkem daleko, ale protože člověk většinou lituje více věcí, které neudělá než udělá, tak chodím s Italem. Kdyby to tak viděl taťka a i já si vzdy říkala, že Itala bych nikdy nechtěla. Jak říkala moje prababička:,, Odříkaného chleba největší krajíc.‘‘

Je nám spolu báječně, podnikáme spoustu výletů v Čechách i v Itálii. Navštěvujeme se pravidelně každých deset dní, pokaždé na několik dní. Já pochopila, že pokud nechci vypadat v Itálii jako německý turista, cappuccino si mohu objednat maximálně do oběda, ale někdy zhřeším i teď. Poprvé když Berticek udělal u nás doma tortellini, byli všichni nadšení, jak se skvěle najedli, jen Berticek stále čekal a čekal, co se bude podávat dále a ono už nebylo nic, v Čechách jsou totiž těstoviny jako hlavní jídlo, v Itálii jako polévka, po kterém následuje teprve hlavní chod a ještě několik dalších chodů.

Ale překvapená jsem byla několikrát i já, taková tradiční česká svíčková, do které si můj drahý dal brokolici, mě také pobavila. Berticek se nezamiloval pouze do mě, ale i do české kuchyně, miluje české polévky, vepřová kolena a české klobásky. To bříško, které mu trochu narostlo, je prý po dvojčatech, to je prý normální.

Mluvíme spolu anglicky, ale postupně se začínám učit italsky a Berticek česky. Do angličtiny přidáváme česká a italská slova, je to takový roztomilý mix, takový náš soukromý jazyk. Italština mě okouzlila, učí se celkem dobře, je zpěvná a melodická. I Berticek pracuje na češtině, celkem mu to jde, akorát někdy se třeba zeptá mé maminky, proč je tlustá místo smutná, číšníkovi při placení učtu, který je 440, dává 420 a říká:,,To je dobrý.‘‘ Perfekcionista není jen v životě ale i v českém jazyce, to skloňováni musí být naprosto perfektní.

Jsme spolu opravdu šťastní a stále více zamilovaní, poznáváme Itálii a Českou republiku, po dvou letech se rozhodujeme pro společný život, rádi bychom spolu zestárli a naši lásku zhmotnili v malého prcka. Spousta lidí namítne, že většina manželství s cizincem většinou končí rozvodem, ale leckdy to tak může skončit i s Čechem. Zkrátka život nemusí vyjít ani tak, ani onak a rozdíly české a italské kultury opravdu nejsou veliké. Akorát pořád ti Italově nemohou pochopit, že v Čechách nemáme automaticky na toaletách bidety jako oni.

Otěhotnět byla pro mě věc téměř nemožná, pomohla nám až moderní medicína, proto když jsem na prvním ultrazvuku uviděla dvě vase bijící srdíčka, nahrnuly se mi slzy do očí a já prožívala ten nejkrásnější pocit na světě, který jsem kdy zažila, byla jsem tak moc štastná, protoze v prvním těhotenstvi miminku bohužel zaniklo srdíčko a teď jsem viděla vaše dvě bijící srdíčka.

Od začátku těhotenství jsem si píchala injekce do břicha na ředění krve kvůli trombofilní mutaci a spousty hormonálních injekcí na udržení těhotenství, ty se skvěle naučil aplikovat i váš tatínek, i když říkal, že nesnáší pohled na jehly a prý vždy zavírá oči. Pořád jsem vám dvoum bojovníčkům eskymačkům dodávala spoustu energie a každý den si s vámi povídala a poslouchala hudbu.

V osmém týdnu těhotenství jsem bohužel začala krvácet jako při prvním těhotenství, v děloze se mi vytvořil hematom, musela jsem do nemocnice, měla jsem obrovský strach, že vás ztratím, ale moc jsem věrila, že to zvládneme a my to zvládli, po dvou týdnech jsme šli z nemocnice domů. Začátek těhotenstvi jsem prožívala mezi záchodem a gaučem, ze začátku jsem zhubla 6 kg, ale od 14. týdne jsem se začala cítit skvěle, přestala si píchat hormonální injekce, zůstaly už jen ty na ředění krve a začala jsem přibírat a kulatit, teď jsem si těhotenství začala báječně užívat. Všechny genetické testy dopadly výborně.

Jaké bylo překvapení, když nám na ultrazvuku řekli, že jste holčička a chlapeček, o jménech jsme měli hned rozhodnuto. Tatínek vám každý večer povídal italskou pohádku a hladil mě po bříšku.

Ve 20. týdnu se vyskytla další komplikace, a to těhotenská cukrovka. Dietou se bohužel nedala zvládnout, tak jsem si začala píchat ještě insulin. S insulinem byla cukrovka kompenzovaná, vy jste skvěle rostli, bříško taky, pomalu jsme začínali chystat věci pro vás. Ješte ke všemu se objevily RH protilátky, protože já mám krevní skupinu RH negativní a vy jste zdědili po tatínkovi RH skupinu pozitivní, chodila jsem častěji na krevní testy a i tohle jsme zvládli na výbornou. Říkala jsem si, co ještě se může přihodit.

Těhotenství jsem si ale užívala i přes všechny tyto komplikace, byla jsem tak pyšná nastávající maminka. Jednou jsem sice byla v nemocnici kvůli srdeční arytmii, ale hned za dva dny mě pustili domu.

Bohužel se přihodilo něco neočekávaného na náhodném ultrazvuku, který jsem ani nemusela podstoupit, zjistili tobě Julinko na hlavičce cystičku. Odeslali mě do krajské nemocnice na velký ultrazvuk. Jela jsem tam se slzami v očích, vše vypadalo tak skvěle a teď se najednou v mžiku vše změnilo a zhroutilo. V nemocnici na ultrazvuku na tvé hlavičce, Julinko, nic nezjistili, vše bylo v naprostém pořádku, ale na Honzíkově srdíčku se objevil problém.

Ihned nás poslali na dětskou kardiologii, tam nám kardiolog vysvětlil, ze se jedná o celkem raritní genetické onemocnění, které se vyskytuje s frekvenci 1:30 000 s nejasnou prognózou.

Byla jsem zničená, hned jsem volala vašemu tatínkovi, který byl pracovně v Itálii, ten za námi hned přijel. Po prostudování informací a hledání na internetu, kde jsou popsány ty nejtěžší případy, ve kterých se popisuje postižení ledvin, mozku, očí, kůže, postižení epilepsií, autismem, v některých článcích jsem se dokonce dočetla, že 50% dětí se nedožije několika dnů, protože jim může selhat srdíčko apod. Byla jsem opravdu zničená, myslím, že jsem celý týden probrečela. V té době jsem se téměr nemohla ani podívat na výbavičku pro vás.

Tolik jsem se na vás těšila a teď přislo tohle jako zásah z čistého nebe. Dostala mě z toho trochu až vaše babička, vaše teta a tatínek. Snažila jsem se být optimistka a stále s vámi mluvila a věřila, že vše dobře dopadne, neustále jsem si četla příběhy o lidech a jejich dětech, kteří mají také toto onemocnění. Pomohly hodně i alternativní metody jako reiki, shamballa apod., pořád jsem vám dodávala sílu a věřila, že vše bude dobré.

Byl to opravdu velký stres, myslím, že takový stres jsem ještě v mém životě nezažila. V takových chvílích člověk pochopí, co je v životě opravdu důležité a co jsou jen malichernosti, dala bych cokoliv, aby vše bylo dobré.

Čas plynul, italská prababička se pravidelně s dědečkem modlila k Pražskému Jezulátku, časem se človek s každou situací trochu vyrovná a zvykne si na ni, i když je to opravdu stále těžké žít s myšlenkou, zda se ti po porodu, Honzíku, srdíčko rozběhne a jak se vše bude vyvíjet dál. Snažila jsem si co nejvíce s vámi povídat a povzbuzovat vás.

V 36. týdnu na velikonoční pondělí jsem jela do porodnice. Měla jsem obrovské bolesti v zádech, byl to ale planý poplach, porod to ještě nebyl. Do nemocnice jsem se ale vrátila za dva dny, neboť bolesti se stupňovaly a já měla zánět ledvin a vysokou horečku. Hned si mě v nemocnici nechali a dostala jsem spoustu kapaček a antibiotik.

Lékaři postupně naplánovali císařský řez na další týden, tatínek musel ještě do Itálie a byli jsme domluveni, že se vrátí za tři dny a ještě dva dny před porodem spolu budeme v nemocnici.

Vše bylo ale jinak, když jsem si 5 dní před plánovaným porodem šla jednou umýt jablko do koupelny, ucítila jsem něco teplého na mých nohách a byla to plodová voda. Už jsi tu chtěl být s námi, Honzíku, o něco dříve, praskla totiž tvoje plodová voda. Hned jsem volala vašemu tatínkovi, že už se chcete narodit, jeho první reakce byla, zda ještě ale nemůžete počkat na stanovený termín, až tu bude i on, musela jsem se smát.

Byla jsem moc ráda, že jsem mohla rodit ve spinální anestezii. Nahrnuly se mi slzy do očí, když jsem tě slyšela, Honzíku, jak ses rozkřičel na celé kolo, hned minutu po tobě Julinka. Honzíku, srdíčko, se ti rozběhlo bez jakýchkoliv problémů. Lékaři byli překvapeni, že tak krásná dvojčátka už dlouho nevidli, oba jste měli totiž každý tři kila. Byla jsem tak moc štastná a zapomněla na všechny problémy. Tatínek byl v té době na cestě do Čech v Innsbrucku. U porodu asistovala vaše teta Marie, byla první, koho jste na světě viděli. Vás odvezli na kardiologickou JIP a mě na pooperační, ale jestě tu noc jsem vás viděla a tatínek hned jel ještě v noci ve 2 hodiny za vámi.

Když jsme se druhý den poprvé viděli všichni čtyři já, tatínek a vy dva, poprvé jako rodina, oboum nám s tatínkem tekly slzy štestí. Nikdy na ten pocit nezapomenu. Již v nemocnici jsem se snažila získat co nejvíce informaci o tomto onemocnění. Jaké bylo mé překvapení, když mi jedna lékařka na moje dotazy odpověděla, že my toho o tomto onemocnení víme více než ona a že si o tom bude muset přečíst něco na internetu. Ještě před odchodem z nemocnice jsme byli poučeni, jak poskytovat první pomoc, pokud by došlo k zástavě srdíčka novorozence.

Tvé srdičko, Honzíku, mělo šelest a obstrukci, po porodu jsme chodili každý týden na kardiologii, v Motole nám bylo řečeno, že je to středně těžká porucha a ohledně operace se uvidí. Mohou se vyskytnout i další komplikace a další symptomy tohoto genetického onemocnění, které jsem zde již popisovala. Honzíku, dnes ve třech letech je tvé srdíčko téměř v pořádku, na kontroly chodíme již jen jednou ročně.

Kdybych jednoho dne nepodstoupila nahodný ultrazvuk a pan doktor neviděl ve skutečnosti neexistující cystičku v tvojí hlavičce, Julinko, nikdy bychom se ani možná nedozvěděli o tvé nemoci, Honziku, neboť nemáš žádné jiné symptomy a příznaky tohoto onemocnění a my si mohli ušetřit tolik stresu.

Ale tahle náhoda přinesla takový vývoj situace a asi to tak prostě mělo být. Naučilo mě to spoustu věcí, jsem vděčná za každý den s vámi, který je bez problému a opravdu si každou chvilku s vámi naplno užívám. Vím, že komplikace se ješte mohou objevit, ale snažím si to nepřipouštět a žít skvělou přítomností a užívat si života a vás. Pokud budem celý život žit ve stresu, že by jednoho dne mohly nastat komplikace a oni pak nenastanou, budeme se zbytečně jen stresovat.

A kdyby nedejbože komplikace nastaly, budem se stresovat i v době, kdy je vše v pořádku, tedy dvojnásobně a život si vůbec neužijem. A když už si človek říká, že je na úplném dně, pozitivní na tom je, že se od toho dna může odrazit a vše se se může jen vylepšovat.

Dva měsíce po vašem porodu jsme se odstěhovali do Itálie. Tady jsi Honzíku podstoupil magnetickou rezonanci, která potvrdila tvé onemocnění. Po rozhovoru s neuroložkou, která nám řekla, že nejkritičtější období pro objevení epilepsie a s ní související retardací a autismu je do 12 měsíců, dalším kritickým obdobím je do 24 měsíců.

Dostali jsme recept na lék v případě epileptického záchvatu, který by se mohl objevit a já netušila, jak tuhle dlouhou dobu přežiju jen stále čekat, zda se něco objeví či nikoliv. A my to přežili, epilepsie se neobjevila a ty jsi naprosto v pořádku bez epilepsie. Ta jedna z nejdůležitějších věcí je stále věřit, neklesat na mysli a užívat si přítomnosti. Podstoupil jsi také genetický test, na výsledky stále čekáme, toto onemocnění mám možná i já, ale já nikdy žádné příznaky neměla a nemám, o existenci této nemoci jsem nikdy neměla ani tušení.

Mým jediným symptomem je malé bílé mateřské znaménko, kterému nikdo nedával žádný význam a jedna cysta v ledvině. Možná i já měla problémy se srdíčkem, jen v té době ještě neexistoval ultrazvuk. Vypadáš jako krásný zdravý chlapeček bez jakýchkoliv příznaků, máš pouze pár bílých znamének jako já, vyvíjíš se báječně. Jste s Julinkou skvělá dvojka, neustále se na sebe smějete, občas se tedy dokážete pořádně porvat a někdy spolu dokážete vymyslet pořádné lumpárny.

Ty Juli,  jsi pro jistotu také podstoupila genetický test, ale výsledky zatím ještě nemáme, ale dle všech ultrazvuků a kontrol ty jsi naprosto v pořádku a toto onemocnění jsi nezdědila. Tato nemoc je totiž dědičná v 50%.

Tady v Italii jste již od narození jako opravdové hvězdy. Tady moc dvojčátek není a ještě, když jsou to holčička a chlapeček a k tomu blonďatí a modroocí. Když s vámi vyjedeme na procházku, cítím se jak filmová hvězda, neboť nás vždy minimálně deset lidí, a to nepřeháním, zastaví a zahrnují vás komplimenty. Dokonce dali vaše fotky i do místního kalendáře, byli jsme tu s vámi i v novinách. Teď se chystáme dokonce i do jednoho pořadu v televizi. Máme neustále nabídky na focení různých katalogů. Užíváme si společné plavání a vůbec vše s vámi, jsme moc šťastní.

Máte tu už pár kamarádů, jsou to hlavně dětičky tatínkovo přátel. Všichni k nám vždy rádi zajdou na českou houbovou polévku, klobásky na pivě či nějakou českou specialitu, kterými jsem tu vyhlášená. Ale ovocné knedlíky ty tedy pánům Italům moc nejedou. Všichni jsou vždy rádi, když z Čech přivezeme české pivo, becherovku a lázeňské oplatky.

Letos jsme poprvé pořádali českého Mikuláše s čerty a andělem, zde v Italii Mikuláš neexistuje, pouze v jižním Tirolsku, česká babička ušila nádherné kostýmy, pozvali jsme kamarády, kteří maji také dětičky a tatínkové se převlékli, tahle akce měla opravdu velký úspěch, už se všichni nemůžeme dočkat na příští rok. V Itálii existuje Befana, která se slaví 6.1. je to čarodějnice, která nosí dětem dárečky a pokud dětičky trochu zlobili, dostanou od Befany uhlí.

V Itálii se často chodí zapalovat svíčky do kostela. I když nejsem věrící, často tam chodíme všichni s tatínkem zapálit svíčku a vždy děkuji za to, že vás mám. Musím uznat, že velmi často se mi zalejou oči slzami radosti. Jste to největší štěstí, co nás v životě potkalo a je úplně jedno, kde jsme, důležité je, že jsme všichni šťastní.

Když mě občas přepadal nebo přepadá smutek, protože nevím, jak se vše bude vyvíjet, vzpomenu si na vsechny ty lidi, kteří překonali a překonávají mnohem horší těžkosti. Občas když v televizi vidím tu neuvěřitelné velkou vnitřní sílu lidí bez končetin či s jiným onemocněním, jakou maji sílu žít, zalejou se mi občas oči slzami.

Velmi často si říkám, že o takových lidech by se mělo mluvit. V dětství jsem milovala příběhy o Polyanně a její životní filozofii, vždy když se jí stalo něco nepříjemného, viděla to z té lepší stránky, že má vlastně štěstí, že se jí nestalo něco horšího.

Jak jsem zjistila vlastními zkušenostmi, není nutné hledat za každou cenu zde v Itálii Čechy, protože on toho člověk může mít více společného s Italem než s Čechem. Tím myslím životní priority, smysl života, zájmy a on si člověk často lépe rozumí s Italem. A za každou cenu vyhledávat Čechy jen kvůli tomu, že jsou Češi, nemá opravdu smysl.

Jak řekl váš strejda Maurizio při proslovu na svatbě, který si mimo jiné jako typický Ital zapomněl připravit a tak mluvil od srdce, co ho v tu chvíli napadlo: ,,Nám Italům připadá Česká republika tak daleko na severu, ale ve finále toho naše rodiny mají společného více než například dvě různé italské rodiny.‘‘

Nedávno jsem ale na facebooku objevila skupinu Češek a Slovenek na internetu, sice nikoho osobně neznám, ale je skvělé znát někoho, s kým se dají konzultovat kulturní odlišnosti, ale i různé chmury a trable, je zkrátka skvělé vědět, že existuje někdo další, kdo je v podobné situaci.

I já musím říct, že Itálie je pro mě druhým hezkým domovem. Svatby jsme si užili hned dvě, v Čechách to byla svatba úřední a v Itálii církevní v kostele, v Itálii má církevní svatbu kolem 95% párů. Českou svatbu jsme měli, když vám byli čtyři měsíce, Honzíku, ty jsi celý obřad křičel, takže starostu nikdo neposlouchal, všichni poslouchali jen tebe. Starosta říkal, že po svatbě přijdou děti a problémy, ale my už děti měly, tak jsi asi protestoval ohledně proslovu. Ale jak jsme se zpětně dozvěděli, naše svatba byla vyhlášena svatbou roku. Svatbu v Italii jsme měli, když vám byl rok a celou dobu jste tahali faráře za rukávy.

Člověk určitě spoustu věcí v Čechách opustí, ale zase spoustu jich zde v Itálii nalezne. Určitě se spousty věcí tady obohatí. Když bydlíme teď v Itálii, oba dva s tátou víme, že kdo opustil více věcí, jsem byla právě já. Myslím, že Roberto se mi snaží vše vynahradit. Ale i pro vašeho tátu se spousta věcí změnila. Asi bych to popsala tak, že asi už nemá tolik prostoru jen pro sebe, neboť s ním chodím mezi jeho kamarády a děláme společně různé aktivity, protože já tu ještě moc vlastních aktivit nemám. Určitě je to také tím, že máme vás, dva andílky a vy nám zabíráte opravdu 25 hodin denně.

Itálií miluju, je to moje láska, ale domov pro mě vždy zůstane v Čechách. Sice to může znít paradoxně, ale když člověk žije v jiném státě, více si uvědomuje své české kořeny a českou kulturu, kterou jsem si jako Češka žijící v Čechách tolik neuvědomovala. Asi už bych nedokázala žít pouze v Čechách nebo v Itálii. Když jsem v Itálii, stýská se mi po Čechách, když jsem v Čechách stýská se mi po Itálii. Když jsem v Itálii, uvědomuju si silně své češství, cítím se více Češka než Italka, naopak když jsem v Čechách, cítím se tak trochu Italka a to dobré, co jsem si přebrala z italské kultury. Žít ve dvou kulturách dává opravdu takový větší životní nadhled.

Dnes vám jsou tři roky a my si s vámi naplno užíváme života. Mluvíte skvěle třemi jazyky česky, italsky a boloňsky, počítáte do dvaceti ve všech třech jazycích, příbuzným překládáte z jednoho jazyka do druhého, umíte české i italské básníčky. Dodržujeme zásadu jedna osoba -  jeden jazyk, já s vámi mluvím pouze česky, tatínek pouze italsky a babičky boloňsky -  to je jazyk kterým se tu také mluví, ale s italštinou toho nemá moc společného, je podobný více francouzštině, já rozumím, ale zatim ještě nemluvím. Před vánoci vyšla knížka pohádek v bolonštině, kterou napsal váš tatínek pro vás.

Před nedávnem objevili první lék na tvoji nemoc, Honziku, i když ty ho nepotřebuješ, jsem ale šťastná kvůli ostatním lidem, které mají stejnou nemoc jako ty. Když zpětně vzpomínám na informace, které jsem nacházela na internetu o tomto onemocnění, byly to většinou informace o těch nejtěžších případech a trochu mě mrzí, že jsem si bohužel zbytek těhotenství a vaše narození neužívala více naplno. Ani lékař není bůh a veškeré lékařské informace je nutné brát s rezervou. Lidská víra a naděje dokáže opravdu zázraky.

Jsme s tatínkem činní v asociaci, která operuje právě v oblasti tohoto onemocnění, poznali jsme tak spoustu úžasných lidí se stejným onemocněním. Mám skvělý pocit z toho, že mohu pomáhat i jiným lidem, pomáhám se založením podobné asociace i u nás v Čechách, chci pomoci českým rodičům právě v tom, co mně od začátku tak strašně moc chybělo, když jsem se o tvém onemocnění dozvěděla, myslím tím reálné informace a lidi, kteří mají podobné onemocnění.

Dnes mi moji čeští přátelé říkají, že jsem poloviční Ital, občas se mě ptají, proč nemluvím, ale křičím a proč neustále kolem sebe máchám rukama. Ale vždyť já normálně mluvím a gestikuluju. Berticek se za tu dobu zase hodně počeštil, nejkrásnější relax pro něj je, když si může večer otevřít pivo, které si přivezl z Čech. Žije se nám skvěle, i když se někdy také na Serru naseru, ale beru to spíše jako takový humorný jazykový obrat než realitu.

Neustále nás něčím překvapujete, vaše první česká věta byla, když jste přišli z koupelny, kterou jste celou vytopili a natrhali na miniaturní kousíčky toaletní papír a do všeho vysypali prací prášek:,, Maminko udělali jsme bordel.‘‘ Asi před rokem jsi, Honzíku, během chviličky než jsem stačila Julince vyměnit plenku snědl a následně vyzvracel čtyři špunty do uší. Jste opravdu živé dětičky, umíte se také krásně vztekat, tatínek při takových příležitostech často říká, že jste italský temperament zdědili po mně.

Před časem jsem četla takovou nádhernou pravdivou radu ohledně přípravy k rodičovství: Ještě než se vám potomek narodí, zajděte na návštěvu k nějakým nešťastníkům, kteří již děti mají. Proberte s nimi chyby, kterých se podle vás ve výchově dopustili, a vysvětlete jim, jak měli postupovat. Poraďte jim, jak své ratolesti naučit poslouchat, chodit na nočník, chodit spát bez odmlouván. Vychutnejte si to, bude to totiž naposledy, co budete mít na všechno odpověď. Musím uznat, že tohle platí opravdu stoprocentně, hlavně ohlednevaseho tatínka, který byl vždy přesvědčen, že jeho dětičky budou vždy naprosto poslušné a usměvavé.

 Mám v zive paměti, jak váš tatinek vzdy kritizoval nepořádek v autech u přátel, kteří již měli děti, přála bych někomu vidět dnes naše auto, občas vypadá jak auto na sběr odpadků. Občas manželovi jeho slova ráda připomínám. Miminka nejsou opravdu pořád jak z reklamy na dětský pudr. Když má člověk vlastní dětičky, určitě tak lépe začne chápat I své vlastní rodiče.

Můj život po italsku má k Dolce vita občas hodně daleko, od malička jsem na vás sama, italská babička ještě pracuje, většinou se nemohu dočkat, až se večer ve dveřích objeví tatínek a jsme na vás dva, já většinou pak relaxuju domácími pracemi, i když úklid u nás vydrží tak pět minut, za chvilku to máme v obýváků opět jako na skládce. Naši přátelé občas říkají, že mateřské školky by nám záviděly, kolik máme doma hraček. Dětičky většinou zaujme nějaká hračka u přátel, rodiče ji koupí a od té doby děti hračka přestane zajímat. Většina firem, která vyrábí hračky, je dělá barevné, ale myslím, že by se měli inspirovat spíše u výrobců televizních ovladačů či jiných dle nás naprosto nezajímavých věcí pro děti.

Když na ty všechny naše slasti a strasti koukám s odstupem času, musím uznat, že to vše byla opravdová škola života, která mě posunula v životě o hodně dál a naučila mě chápat spoustu věcí, kdysi jsem někde slyšela, že většina lidí je v životě nejvíce vděčná za ty nejhorší věci, které je v životě potkaly, protože tak pochopili smysl života. Tohle je ale asi možné chápat až s odstupem času, neboť v té dané situaci nám to tak určitě nepřipadá.

Proč být zoufalý, když teď se vyvíjí vše naprosto skvěle a ukázkově, proč se stresovat a strachovat jako by už ke komplikacím došlo. Proč si naříkat a zoufat již nyní. Pokud bychom předpokládali, že někdy v budoucnu dojde k nějakým komplikacím, tak si budeme zoufat a budeme smutní celý život. A můžeme si být vůbec jistí, že k něčemu takovému dojde? Člověk může zemřít klidně dříve než ke komplikacím dojde, stát se může cokoliv a tak si prozoufáme celý život naprosto zbytečně. Proč si dělat starosti s něčím, co tu ještě vůbec není a možná ani nebude?

Proč si ničit život z věcí, které tady nejsou? Nejlepší je uzívat si přítomnosti bez stresu a deprese. Deprese navíc vždy veškerá onemocnění pouze zhoršují, kolik pacientů, kterým lékaři nedávali již naději, přežili a uzdravili si, hlavně díky své silné vůli.

Živě si vzpomínám, jak jsem viděla informace o tvé nemoci, Honzíku a nevěděla jsem, jak vše bude a jak vše zvládnout. Dnes vám jsou tři roky, jste šikovní, skvělí prckové, pokud bych jednoho dne nepodstoupila ten náhodný ultrazvuk, ani bychom nevěděli, že máš tohle onemocnění. Kdyby to vše takhle nebylo, asi bych nepoznala tolik skvělých lidí a asi bych si nikdy neuvědomila ten pravý smysl života a nedokázala se tak radovat z přítomnosti a těch nejjednodušších obyčejných věcí všedních dnů.

 

 

Jsme i na Facebooku
Poradna sex a vztahy

Michal se ptá:

„Dobry vecer, chci se Vas zeptat, zda-li je mozne pozadat pritelkyni o ruku? Problem je asi v tom, ze je jeste vdana ale s manzelem uz dlouho neziji. Dekuji “

Poslechněte si náš pořad na Frekvence 1