Náš příběh začal už před osmnácti lety, to mi bylo čtrnáct. Moc se mi líbil jeden kluk, ale vždycky když byla příležitost k nějaké "akci", přišel jeho kamarád a chtěl mě sbalit on.
Chodil mi naproti k autobusu, což mě nesmírně štvalo. Rychlost mé chůze už hraničila s během :-), jen abych byla co nejrychleji doma. Chodil za mnou domů, ale já se vymlouvala na učení, kdybych se učila tak, jak jsem říkala, odmaturovala bych s vyznamenáním :-). Byla s ním sice legrace, ale přišel mi jako moc velký frajer a taky se mi moc nelíbil. Jednou přišel dokonce v elasťákách, protože přijel na kole, no to jsem ho poslala domů, aby se převlíknul, že v tomhle s ním ven fakt nepůjdu :-). Kolikrát se snažil dát mi pusu, ale já vždy uhnula. Až asi po půl roce přestal chodit, ale najednou mi začal chybět. Nevím proč, ale najednou mi bylo líto, že nechodí. A tak po nějakém čase, když jsem šla od kamarádky jsem se u něho stavila já. Chvíli jsme si povídali a pak mě šel vyprovodit domů. Rozloučil se a ani se nesnažil dát mi pusu, tak jsem mu řekla: " A pusu na dobrou noc mi nedáš?". A tím to začalo.
Nesmírně jsem se zamilovala a chtěla jsem s ním být stále. Po roce šel na vojnu, kterou jsme přežili celkem v pohodě. Měli jsme pár krizí, ale čím déle jsme spolu, tím více se milujeme! Po maturitě jsme začali bydlet spolu, to už jsme spolu chodili pět let a za další rok jsme se vzali. Jen jsme po pár dalších letech toužili po miminku, což se dlouho nedařilo. Odjeli jsme do zahraničí a vydělali jsme si na baráček. Ale miminko nám stále chybělo. A i když jsme spolu byli moc a moc šťastní, věděli jsme, že bez dětí to nikdy nebude ono. Nakonec se nám narodily dvě dcery, jsou úžasné a manžel taky.
Starší dcera začala chodit do školy, mladší dceři jsou čtyři roky, já nastoupila na vysokou a manžel se mi snaží ve všem pomáhat. Když přijedu ze školy mám uvařenou večeři a o děti je postaráno a v posteli je taky úžasnej :-). Je to ten nejlepší chlap na světě a já měla to štěstí, že s ním mohu být. Je s ním legrace, je pracovitý, zodpovědný, nevím co by bylo, kdybych se tenkrát u něj nestavila. Od památné věty: "A pusu na dobrou noc mi nedáš?" uplynulo 18 let a já jsem asi ta nejšťastnější žena na světě. Jedna návštěva mi možná změnila život. Jen se nebát a mít odvahu jít si za tím co chceš!
